Ve čtvrtek jsem měla ještě hlídací den. Odpoledne jsem odvedla dítě na autobus domů a šla do kavárny Jednorožec na tradiční předvánoční čtení. Tentokrát Jakub Doubrava četl z knížky Ivy Procházkové Myši patří do nebe. Vloni mě čtení ( Jak jsem se ztratil ) přímo nadchlo. Miluju čtení nahlas a přiznám se, občas si sama pro sebe nahlas čtu. Jsem totiž statečná, bezostyšná a sebevědomá jenom sama před sebou, jak by mělo dojít na obecenstvo, skutek utek. Ještě před tím, než Jakub začal číst myší příběh, přečetl nám na přání pár šumavských říkadel z nové knížky Ondřeje Fibicha Šumavské pohádky a říkadla. Už to, že jsem se přihlásila a chtěla přečíst říkadlo začínající písmenem H byl zázrak :-O, ale já jsem si v duchu říkala, že bych požádala i o to, sama to říkadlo přečíst. Nepožádala :-( .
Myší příběh byl nádherný. A tím i celý večer, ačkoliv jsem si mezi párečky a rodinami s dětmi připadala jako pěst na oku. Noc jsem si zahnala prací a šla jsem spát ve tři.
Vstávala v sedm, neb mě čekala tvořivá dílnička ve škole. Kamarádka mě poprosila o pomoc. Poslední den školy se děti už neučí, ale učitelky s nimi dělají všelijaká tvoření. Prý jsem odborník ;-) a tak jsem od rána byla ve škole a hrála si na paní učitelku ( vás jsem tady, paní učitelko, ještě neviděl! ) .
Měla jsem strach. Ještě ráno jsem zvažovala, že se omluvím a vymluvím třeba na ztrátu řeči nebo tak něco. Nakonec jsem šla, nechat kamarádku ve "štychu" zase není to, co by mě těšilo.
Děti byly fantastické. Měla jsem tři skupiny ve věku šestá až devátá třída. Od snaživých holčiček po přezíravé slečny až po kluky, kteří byli o hlavu větší než já a já si říkala: no tě pic, tihle se tak budou akorát pošklebovat nějakému věnečku z papíru…A jak to dopadlo? Co myslíte, kdo byl nejlepší? KLUCI! Ti mutující habáni byli nejšikovnější, nejbystřejší a nejrychlejší. Zatímco holčiny sotva poskládaly jednotlivé proužky, kluci už měli slepený věneček a zdobili vločkami a než holky udělaly ozdobu jednu, kluci měli dvě. A krásné. Škoda, že jsem neměla foťák. Byli iniciativní, akční a dovedli vymyslet i jiné varianty, než jsem jim předložila. Snažila jsem se samozřejmě komunikovat a i na tomhle poli kluci vedli. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, kluci mi pomáhali razítkovat samolepky, bavili jsme se o Vánocích, o televizi, o škole, o sportu.
Odcházela jsem v poledne naprosto nadšená a vím, že příští rok, i když zadarmo (dostala jsem od kamarádky kytku ) jdu do toho zase. Ten zážitek za to stojí!
Odvedla jsem vnoučka ze školy na bus a spěchala na schůzku s kamarádkou, maminkou bývalé přítelkyně mého syna. Skamarádily jsme se až když se naše děti rozešly a teď si pořád pofňukáváme, jaká je to škoda ;-)…Nojo, to je život. Setkání bylo milé a moc se mi líbilo.
Odcházela jsem domů za tmy, venku poletoval sníh, ulice byly jako pocukrované a já propadla iluzi, že letos ty Vánoce budou romanticky bílé. V mihotajícím žlutém světle luceren jsem očekávala, že najednou uvidím malou holčičku prodávající zápalky, nebo na nebi letící sáně se zlou sněhovou královnou..., jako bych slyšela hlasy Gerdy a Káje a zvuk rolniček…Usmívala jsem se jako malý blázen. A pod mými kroky hned tál sníh…Ach, vánoční čas je tak krásný…
Děkuji, že jste si ještě našli čas...:-)
Tulaška | 22. prosince 2012 v 19:11 | 
...a ještě mám dva dny zápisků, pak to opravdu zavřu a chvíli dám pokoj 
Asi si to přečteš až po Vánocích, ale tvoje čtení bylo krásné, dojemné a povzbudivé. Jsem za něj moc vděčná.
Díky za sdílení!!!